Dírková komora (kamera) — základní informace
Ivan Mikšík
Princip dírkové komory je znám již velmi dávno, je podstatně starší než fotografie. Je založena na tom,
že světlo procházející malým otvorem do tmavého prostředí vytváří v něm obraz venkovního světa.
Dírková komora má vlastně společný základ s camerou obscurou, ale u ní v pokročilém stádiu vývoje
procházelo světlo otvorem s objektivem (poprvé popisuje vložení čočky do otvoru Girolamo Cardano v
roce 1550) a obraz se promítal na matnici, na které bylo možno obraz pozorovat, kreslit atd.
Proto Camera obscura sloužila často jako pomůcka malířům.
Vlastní jev vytvoření obrazu při procházení světla malým otvorem popsal již řecký
filozof Aristoteles (384-322 př. n. l.) při sledování částečného zatmění Slunce. V 11. století
tento jev popsal rovněž arabský matematik a přírodovědec Abu Ali Alhazen (Ibn al Haitham) z Basry.
Tento způsob pozorování zatmění Slunce byl používán mnoha vědci po další staletí.
Princip camery obscury (tj. vlastně dírkové komory) a princip práce s ní jako první popsal
Leonardo da Vinci (1452-1519). Vývoj camery obscury pak pokračoval dál, např. Giovanni Battista
della Porta (1538-1615) v roce 1588 montuje do otvoru camery dalekohled s několika čočkami a
na správné postavení obrazu používá duté zrcadlo. Ale to už se dostáváme daleko od dírkové komory.
První fotografie dírkovou komorou pravděpodobně pocházejí z 50. let 19. století. V 90. letech
19. století byla "dírková fotografie" široce používána k získání "atmosférických" měkce
zaostřených obrázků. První kamera na jedno použití, vyrobená v roce 1892,
"The Ready Fotografer", byla dírkovou komorou.
V současné době, obdobně jako jiné staré techniky, vyvolává fotografování dírkovou komorou
velký zájem. Ze zajímavých soudobých experimentů lze např. uvést Thomase Bachlera, který
vytvořil "dírkové" snímky tak, že film umístil do svých úst a ze svých rtů vytvořil dírku.
Marcus Kaiser využil díry ve zdi bourané Berlínské zdi jako dírkovou komoru (kazetu s filmem
přiložil vždy k jedné straně díry) k vyfotografování jak Východního, tak i Západního Berlína.
Dominique Stroobant využil 6-měsíční expozice dírkovou komorou k záznamu cesty Slunce po
obloze.
Před pokusy s dírkovou komorou si musíme uvědomit, že výsledné obrazy jsou "měkké"
vlivem velké difrakce na malé dirce. Čím více tento obraz zvětšíme, tím více se tato měkkost
stává neakceptovatelnou. Proto opravdu vážní "dírkoví umělci" pracují se středním a větším
formátem filmu, kdy při tiskovém procesu dochází k menšímu zvětšení (většinou jsou dělány pouze
rovnou kontaktní kopie)
K zhotovení dírkové komory můžete použít jednoduché prostředky. Stačí v podstatě jakákoliv
světlotěsná krabička (např. i umělohmotný "kontejner"). K vytvoření dírky je asi nejlepší
použít tlustou kuchyňskou hliníkovou fólii (alobal) do které uděláte tenkou jehlou či špendlíkem
dirku. Je s výhodou, pokud tento otvor očistíte jemným smirkovým papírem a zpevníte ji izolační
páskou, případně nabarvíte černou barvou. Kruciální je, aby tento otvor byl hezky symetricky
kruhový. K pokusům nepotřebujete nutně používat film, lze také použít fotografický papír.
Stanovení expozice je asi nejpřesnější metodou pokusu a omylu.
Protože světlo prochází skrz dirku zhruba ve 150°, průměr vzniklého obrazu je zhruba
3,5-násobek vzdálenosti mezi dirkou a filmem (ohniskové vzdálenosti). To znamená, že při
vzdálenosti 75 mm má vytvořený průměr 250 mm, při vzdálenosti 150 mm má průměr 500 mm. Změnou
vzdálenosti mezi dirkou a filmem tak můžete měnit ohniskovou vzdálenost a používat jak
širokoúhlých dírkových komor, tak i "tele"dirkových komor.
Dírkové komory jsou i komerčně vyráběné, většinou o větším formátu filmu (120, 4"x5" a větší).
Asi nejjednodušší formou je přeměna Vaší stávající kamery (zrcadlovky) na dírkovou komoru.
V tom případě odendáte objektiv, místo něho dáte víčko na fotoaparát s vyvrtanou dírkou. Tuto
dírku překryjete fólií, např. již zmíněným alobalem, do kterého rovněž již zmíněným postupem
uděláte dírku. Tyto nástavce jsou i komerčně dostupné (alespoň např. v USA). Změnu ohniskové
vzdálenosti (prodloužení) provedete jednoduše pomocí mezikroužků.
Pro zhotovení relativně ostrých obrázků musíte vědět, že čím větší je "ohnisková"
vzdálenost, tím větší by měla být dirka. Např. 1/4 mm dírka pro 35 mm ohnisko, 1/3 mm dírka pro
75 mm ohnisko, 1/2 mm dírka pro 150 mm ohnisko. Jestliže chcete, aby vzniklý obraz byl mémě ostrý,
pak použijte větší dirku, než je doporučováno.
Ke zhotovení zde prezentovaných fotografií jsem použil právě metodu přeměny zrcadlovky
(Canon EOS300) na dírkovou komoru. Nejpřesnější metodou stanovení expozice je spolehnout se na
vestavěný expozimetr (pozor, nezapomeňte zabránit vniknutí světla na měřící element očnicí!).
Samozřejmě je víc než užitečné použít "bracketing".
Odkazy na jiná spojení (dírková komora)
Pinhole Resources
– komplexní server o fotografování dírkovou komorou (mnoho základních informací
o fotografování dírkovou komorou, nabídka knih a časopisů, komor, "adaptérů", galerie atd.)
Světový den dírkové fotografie
Odkazy na mé další stránky
